TJ Jičín - oddíl volejbalu

   O tomto víkendu proběhne v holandském Middelbeers další ročník mezinárodního turnaje mládeže, kterého jsme se v uplynulých třech letech také účastnili. Protože se nám tam vždycky líbilo, napsal Jirka opět několik vzpomínek... Takže zavzpomínejte a věřte, že se tam určitě zas někdy podíváme! Protože i když Holandsko není moc velké, stále jsme ještě spoustu neviděli... (Petr)

   Holandsko - země tulipánů, větrných mlýnů, velkých námořních přístavů, země rovin zasahujících pod hladinu moře, věčný boj lidí s nebezpečím zatopení celých oblastí, dobrý fotbal, sýry, dřeváky... To je snad to první, co se nám podařilo dostat z naší paměti a hned jsme si víc snad ani nedokázali představit. 
   Plán naší cesty do Holandska dostával jen pomalé obrysy. Najít na mapách městečko Middelbeers bylo pro většinu map skoro neřešitelným problémem. Až pomocí internetu jsme zjistili, že se nachází na jihu země, několik desítek kilometrů od pobřeží. Podařilo se nám najít i přibližnou trasu naší možné cesty a plánovaní naší volejbalové expedice mohlo začít nabírat obrysy již konkrétnější.
   Získat první informace o tomto turnaji: hraje se od roku 1982, na pro volejbal  netradičním povrchu travnatých fotbalových  hřišť, v posledních ročnících se ho zúčastňuje kolem 230 až 240 družstev z více než 10 států. Termín turnaje je vždy kolem 25. května a tak zaručeně padne naše první představa o zemi tulipánů. Budou již dávno odkvetlé.
   Zajistit přihlášku pro družstva, každý musí mít cestovní pas, pojištění, seznam, co si máme a nemáme sebou vzít, nějaké kapesné na drobné výdaje, další částku na zaplacení cesty a ještě asi dalších sto bodů, aby se na nic nezapomnělo.
   Jak se blížil den odjezdu, rostl počet otázek na to, či ono. Jaké tam bude počasí, co se tam dá koupit k jídlu, jaké oblečení si máme vzít…..?
  
 
Počasí
 
   Byli jsme tam třikrát a vždy nás překvapilo. První rok bylo při odjezdu docela slunečno, cestou přes Německo byl v noci při zastávkách na čerpačkách šedivák a  v místě turnaje tak trochu aprílově. V noci kolem 3°C, občasné dešťové přeháňky (doma se zatím vrátila zima a na horách napadl sníh), během dne se ukázalo sluníčko a s větrem bylo docela zrádné. Kdekdo si připálil čelo a nos.
   Druhý rok bylo i na přímořský stát západní Evropy „palermo“ a teplota přes 30°C. Teplo vydrželo i v noci a tak většina spala v otevřených stanech a některé odvážlivkyně i pod širákem. Jak se ukázalo, ty na tom vydělaly a nejlépe se vyspaly.
   Třetí rok to začalo již po cestě občasným deštěm, na místě jsme stačili za sucha postavit stany a to se ukázalo být velmi prozíravé, protože dopoledne začalo pršet a pršet. Propršelo částečně i druhý den a asi jen čeština na to má svůj specifický termín.  Žádné počasí však nikdy nepokazilo dobrou náladu.
  
 
Cestování
 
   Na autobusovém nádraží se začaly kupit hromady stanů, spacáků, tašek všemožného rozměru a obsahu, krabic, bedýnek, míčů… Základem bylo si vzít do autobusu tu správnou tašku s řízky, k ostatnímu se nedalo během cesty dostat. Když už byly všechny úložné prostory autobusu plné, zbývalo na chodníku ještě moc. Řidiči si za naší pomoci vždy dokázali poradit a konečně je všechno někde. Můžeme nastoupit, provést si kontrolu pasů, zda ho někdo nenechal doma na piáně nebo v zarovnané tašce. Všechno v pořádku, můžeme vyrazit… Je čtvrtek odpoledne  a čeká nás cesta tak těch asi 13-14 hodin. Stačí pár kilometrů, aby se dívčí pozadí správně zabydlelo na sedačkách a mohly se rozeběhnout první dívčí potlachy. Paráda. Trenéři si mohou dát za odměnu pivko, protože snad je všechno tak, jak to bylo myšleno. Došlo i na první řízky a buchty od něčí babičky. Babička je skvělá.
   Než se začne stmívat, budeme na hranicích a čeká nás dlouhá cesta přes Německo. Prvních několik dívek odpadlo a dávají si dvacet. Na hranicích jde všechno rychle a dostáváme s úsměvem přání šťastné cesty a úspěchů na turnaji. Brzy bude tma a tu tam někdo přemýšlí o tom, že by potřeboval právě to, co zůstalo v tašce. Třeba plyšového medvídka na dobrou noc. ,,Máte smůlu“. Dvě krátké zastávky a je již po půlnoci. Proti autobusu se objevují velká světla a rychle mizí někde na druhé straně. Projíždíme kolem letiště ve Frankfurtu a trvá to dobrou půlhodinku. Kam se podíváš, tam je i této pozdní době plno lidí a všude vykukují letadla. Přistává tam a startuje za minutu hned několik letadel. Někdo pečlivě sleduje cvrkot kolem a nad silnicí, ale někdo se ani za nic nedává vyrušovat. Je již skoro ráno a projíždíme kolem stadiónu v Dortmundu, kde v té době hrával Rosický s Kollerem.
   Hranici mezi Německem a Holandskem projíždíme bez povšimnutí, připomíná ji pouze cedule a velké parkoviště, čerpačky a restaurace. Provoz na dálnici začíná sílit. Největším kopečkem je nadjezd, jinak samá rovina. „Kde to jsme?“, ptají  se rozespalé oči dívek. „V Holandsku“. Z mlhy vystupují  pastviny, na kterých se  již nyní pasou stáda krav a koní. Oddělují je vodní příkopy a tu a tam je spojují provizorní mostky, které umožňují přechod za další pastvou. Odbočujeme z dálnice, přejíždíme na druhou stranu. Na první křižovatce již vidíme poprvé směrovku Middelbeers 6 km. Všichni se již dávno probudili a čekají co bude dál.
 
   Projíždíme pár metrů lesíkem a hned na začátku městečka je vlevo sportovní areál a za živým plotem vykukují fotbalové branky. „Konečná, vystupovat!“ Začínáme vykládat věci z autobusu a řidiči se protahují po náročné cestě. Jak vykládáme věci ven, začíná hromada růst a růst. Zaručeně je to v širokém okolí dočasný největší kopec. „To se nemohlo snad do toho autobusu vejít“. Nyní začne legrace. K některým zavazadlům se nikdo nehlásí a vypadá to, že jsme doma na autobusovém nádraží přibalili i některá zavazadla náhodných cestujících. Zadními vraty vcházíme do areálu a rozhlížíme se kolem. Na třech travnatých hřištích se tu a tam již vyskytují stany, dlouho se nerozhlížíme a vybíráme snad dobře. „Tady postavíme stany!“ Několik starých táborníků lehce vybírá to správné místo a již začínají stavět. Některé dívky začínají hledat svůj stan a nějak se jim nedaří. „Táta si ho půjčil od kamaráda a já nevím, který to je…!?“ Na přenesené hromadě již moc možností není a tak se konečně na každou minipartičku dostane. „Co s tím?“ Některé stany jsou již vybalené, některé jsou ještě v obalech. Někde chybí kolíky, někde napínací šňůry, někde oboje. Někdo má něco navíc a tak konečně začínají stany růst do podkovy. Některé dívky na dálku v duchu prosí tatínka, aby jim pomohl. Tatínek, kupodivu,  neslyší… První stan spadnul, protože někdo zakopl o šňůry. Na podruhé to půjde rychleji. Spacáky a bágly mizí ve stanech a dojídají se poslední řízky na cestu. Tady je již pověšené zrcátko a osazenstvo se okrašluje  na výlet, na který pojedeme odpoledne.
   Zatím máme chvilku na to,  abychom se podívali po areálu. Na třech hřištích se stanuje a na dalších třech je postaveno celkem, jeden, dva, tři …. 55 volejbalových hřišť. Lajny jsou udělané ze žlutých pásků, které drží pomocí sponek zapíchnutých do země. Sociální zařízení, několik tenisových kurtů, velký stan, ve kterém bude večer diskotéka. Řada stánků s občerstvením, no, žádná nouze. Uprostřed podkovy stanů již vyrůstá naše zázemí,  kdo chce, má možnost si uvařit polévku, čaj, kávu, ohřát konzervu apod.
 
 

 
Výlety
 
   Být někde v cizině a nemít možnost se někam podívat? To ne. Vždy byl naplánován nějaký výlet. Být v Holandsku a nebýt u moře. To ne. Směr západ a přímo k moři. Projíždíme Rotterdamem a míříme přes Den Haag k moři. Řidiči to tam znají a tak mohou pomoci radou, kam se jít podívat.
   Rekreační středisko SCHEVENINGEN. Kilometrová pláž 50 m široká, promenáda na terase, z jedné strany k moři restaurace a na druhé straně paláce, hotely, obchody. Po prvních schodech hned k moři, musíme si alespoň trochu namočit nohy. Dost zlověstné vlny, pěnící se špína, teplota vody tak 10°C. Nevadí, vždyť některé dívky jsou poprvé u moře. Několik fotografií na památku a již se vracíme na promenádu. Cílem naší cesty je velké mořské akvárium National Sea Life. Podařilo se nám dojednat slevu na vstupném a vstupujeme do vyhřáté budovy. Akvária malá, větší, největší. Rybičky teplých moří, které hrají krásou barev a rozmanitosti tvarů. Bazén, ve kterém se prohánějí rejnoci, řeka tropů a přítulné piraně („Berčo, nestrkej tam tu Píďu“). Tunelem se dostáváme na dno největšího akvária, kde se za sklem prohánějí žraloci a murény vykukují z vraku lodě. Venku nás čeká nic moc hřející sluníčko vykukující mezi zlověstnými mraky. Dáváme si na hodinku volno k nákupu suvenýrů a prohlídce obchodů. Je ještě před sezónou, tak skoro nikde ani človíčka.
 
   Výlet po roce nás nasměroval do Rotterdamu. První zastávka je na konci námořního přístavu a nasáváme do nosu slaný vzduch. Do centra města se dostáváme zase bez problémů a parkujeme u kotviště osobních lodí, které plují kolem přístavu a po kanálech vyhlídkovou plavbou. My však jdeme kolem jednoho z kanálů, na kterém je  námořní muzeum starých lodí a přicházíme do centra města. Moderní zajímavé budovy ve tvaru tužky či na špičku postavených krychlí. Na pěší zóně je rozchod, tady mezi domy je hrozné vedro a dívky se rozhlížejí po stánku se zmrzlinou. Bojí se využít své znalosti řečí ze školy a tak jde nakonec zmrzlinu koupit trenér, kterému stačí několik slovíček znakové řeči.

   Při třetí návštěvě Holandska jedeme do zábavního parku v Eftelingu. Již cestou začíná poprchávat a při příjezdu na parkoviště prší. Pláštěnky, deštníky, bundy… Nic moc platné. Zaplacením vstupného se nám otvírá nabídka všech možných i nemožných atrakcí. Prší a prší... Dívkám vzlíná voda od nohavic přes kalhotky až za krk a naopak. Kdepak ale... To by nebyly naše holky, ty jen tak nepovolí. Teprve odpoledne začínají vyhledávat trochu kryté atrakce. Mají za sebou již několikrát horskou dráhu, plavbu na lodičkách po jezírku, velkou pirátskou loď jako houpačku, návštěvu tajemného zámku, vyzvednutí na pagodu a další. Několikrát se vracejí do kina 3D, kde v brýlích sledují trojrozměrné záběry. Život ledních medvědů v království ledu, podvodní svět oceánů se žraloky, vodními hady a jinou pakáží. Vyvrcholením je život v pralese, kdy kolem hlavy poletují motýlci, opičky se houpají na stromech a náhle přijde zemětřesení. Stromy padají do všech stran, jeden padá i ze stropu kinosálu a zastaví se 1 metr nad návštěvníky. Dívky piští a ostatní řvou. Zemětřesení vrcholí. Lavice se propadnou o kus níže, nyní již řvou všichni. To by to ale nebyly naše dobré dušičky Kamila a spol., aby nehledaly ještě někoho z naší  party a nevychutnaly si všechno znovu. Venku stále prší a všichni se jdou raději schovat do autobusu, kde je přeci jenom trochu sucho…

 ...pokračování příště...

- Jirka -