TJ Jičín - oddíl volejbalu

Čím dál víc jsem přesvědčen, že andílci jsou jen přemalovaní čerti...
 
díl čtvrtý

Verča (Berča):

Dívka s vyřídilkou mluvčí nejmenovaného ministerstva. Ta jí jede. Jen jednou se nám podařilo zastavit tok jejich myšlenek, které vysloví dříve, než ji vůbec napadnou. Na soustředění o její hlavu lehce naklepl trenér natvrdo uvařené vajíčko. Křupnutí skořápky bylo chvílí balzámu na duši. Berča mlčí...!? Toto blaho trvalo jen chvilku a vymyslet nějaký takový trik se hned tak někomu nepovede.
   Dokáže své názory vysvětlit i starostovi města a v kolektivu Andílků organizovat cokoliv je hračkou. Na hřišti i mimo něj dokáže spoluhráčky vyhecovat k výkonu, na který si ani netroufnou pomyslet. Jen na turnaji v Holandsku si připadala trochu zakřiknutá, protože ve směsici jazyků i nad jejím hlasem převyšoval pro nás chrochtající jazyk domácích.
   Když je v partě nějaký průšvih, klidně šáhni do tmy a vytáhneš zaručeně Berču. Když jde o to udělat někomu radost z jeho narozenin? Šáhni do tmy a vytáhneš Berču...
   
Co by ji udělalo největší radost?

Vyrůst o kousek výš, alespoň kousek! Prosím...
  

 
 
Lucie (Luci)

Být Andílkem za předpokladu, že se narodím ve volejbalové rodině, je sakramentsky těžké. Na teplou večeři zapomeň, maximálně utopenci v zahradním posezení na stadiónu. Vyvolat konflikt s trenérkou (maminkou), průšvih  do zítřejšího rána. Trenérské děti jsou vždy v palbě obou stran, někdo na to nechtěně zapomene a trapas je tady. Kde jsou tatínkovi zkušenosti, kde je maminčin přehled na hřišti o soupeřkách? Pomalu, pomalu. Nejde všechno hned tak rychle a Lucce to vždy trochu trvá, než se zahřeje do provozní teploty. Pak již ničí soupeřky podáním, příhrou i náhrou. Po tatínkovi trochu naoko flegmatik a po mamince… No, to ať si holky rozeberou doma.
   
  

 
Daniela (Danda)

Nastoupit do rozjetého rychlíku je přímo zakázáno, ale nastupovat do vlaku, který každou chvíli stojí v nějaké zastávce, není zase takový problém. Když Danda přišla, tak byl problém, co s ní? Jít do přípravky pro ni znamenalo jít do patra výš, alespoň podle své vysoké postavy stvořené pro ni na místě smečařky. Vrátíme se zpátky k tomu vlaku, některé zastávky přeskočila a nechala se asi odvést o několik dál. Někoho dohnala brzy, někoho si nechala v uctivém odstupu. Volejbal je právě o tom, že nesmíš dát najevo, že máš z něčeho strach a nevěříš sama sobě. Jestli je někdo mistrem v brblání proti své osobě, je to Danda...
   Stala se skoro nejlepším přijímačem podaní v družstvu a je až s podivem, kam dokáže své dlouhé ruce vysunout i pod ten nejtěžší míč. Nepřipustí si ale, že to právě takhle chtěla, že to umí. Vždy to musí alespoň  malinko okomentovat, že to byla jen náhoda osudu. Ne – ne...
   Je faktem, že na smeči dokáže přehrát některé míče, které odporují balistice a spadnou do hřiště soupeře. Nikdo neví, proč tam spadly. Dokáže najít ten správný koutek hřiště, kde právě odešla nahrávačka, ale dokáže i jasný míč napálit do vlastních špiček bot.

   
Co by ji asi udělalo největší radost?

Kdyby dokázala říci trenérovi, tam jsem to právě chtěla položit a příště to udělám zase tak.
   

 
 
Verča (Nenča)

Kapitánka, ta se má. Všichni ji musí poslouchat, všem musí jít příkladem na hřišti i mimo něj, musí dokázat říci trenérům pravdu a… tak již dost. Kapitánka není stroj, ale v podobě Nenči dokáže na sebe nabalit problémy družstva a jeho potřeby. Právě proto ji pak samotné někdy chybí síla na řešení vlastních problémů.
   Na hřišti vždycky upadne tak, jak to asi nejvíce bolí. To je již takový dar. Těch otlučených boků, kolen, lýtek, žeber, to by stačilo na dvě družstva. Hned se ale zvedne, trochu rukou promasíruje bouchanec a hrajeme dál. S vlastní bolestí nemá slitování, ale o ostatní má starost. Když si jeden z trenérů letos zle pomlátil nohu mnohočetnou zlomeninou, hned chtěla vědět, co a jak. Sehnala si vždy někoho z dalších Andílků a hurá k němu na návštěvu, aby doplnily jeho psychické síly.

 
Co ji moc radosti neudělá?

Když nemůže na hřiště z jakéhokoliv důvodu.

 
Co ji udělá největší radost?

Síla volejbalové party, kterou by jen tak nevyměnila.
  
 

 
Doslov, možná taky předmluva věcí příštích…
 
   Jen na chvilku jsme se rozhlédli kolem družstva, které, ať hraje v kterékoliv kategorii, za každých okolností si říkají Andílci. Jejich starší kamarádky si taky dávaly různá jména.

Kdeže jsou jejich první lásky, druhé, možná i třetí,
za ty roky se narodily kamarádkám kupy dětí,
do kočárku nahlížely, obdivovaly ty andílky,
dávno již odložily některé na půdu postýlky,
z andílků ... „čípak jsou ty tady parchanti“…
když z nudou prali se ti haranti?
  
Andílci, to Váš časem čeká, to Vás žádnou nemine,
čas si vás najde, těžko Vám to promine,
i Vás čekají lásky, co Vás třeba jednou zradí,
s volejbalem Vám zůstanou věrní kamarádi,
opatrně optejte se legend, vědí o tom více,
opatrně, možná se jim orosí slzou jejich líce,
 
možná to bude absolutně naopak,
přeji Vám to, ať to vidí můj zrak,
ať dlouho Vám míč dává svou lásku,
a na hřiště budete vodit děti na provázku.
 
tahle kapitola  ať nemá konec, spíše další začátek…….
 

- jb -