Jak to přinesl čas ...
Jak to přinesl čas … a zase odnese
Při příležitosti letošního úspěchu juniorek v KP při získání stříbrných medailí jsem se snažil trochu zavzpomínat a připomenout si časy minulé o 20 let zpět. Tenkrát se starším dorostenkám podařilo vyhrát krajský přebor a postoupit do dorostenecké ligy. Za podpory tehdejších hráček a současných již legend jičínského volejbalu jsme trochu zavzpomínali a snažili se porovnat skoro neporovnatelné. Museli jsme se spolehnout jen na naši paměť, protože fotek bylo hodně málo, spíše skoro žádné…
A tak jak to tenkrát bylo a jaké dívky to byly …? Začínaly také v Jičíně od svých volejbalových začátků a krůček po krůčku se zlepšovaly. Dnes již současné matky se občas zeptají, zda byly takové, jako je současná generace. Byly … Odpovím ústy jejich otců, kteří příležitostně vznášeli otázku: „Jak to můžete na tom volejbale s těma puberťačkama vydržet? Doma jsou nesnesitelné!“ Vydržely ony a vydržely jsme to tenkrát i my. Jednou dávno jeden český herec pronesl myšlenku: „Jak to bude muset být špatné, abychom mohli jednou říkat, že tohle za našich dob nebývalo." Říkal to samé jeho otec i děd. Jak to bude muset být špatné, aby mohly toto říkat i děti našich dětí…
I tenkrát se občas našly dívky, které místo tréninku vzaly nohy na ramena a frrrrrrrrrrrrrr na rande. Stejně se to provalilo ... Ukecaly nás, ať zkrátíme trasu výběhu do přírody, protože spěchají do kina. Byla z toho zlomená noha a pak jsme měli najednou dost času na chodbě před sádrovnou a v náručí jsme postiženou nesli domů do čtvrtého patra. I tenkrát měla některá babička narozeniny šestkrát do roka a svátků bylo nepočítaně. Někteří dědečkové slavily šedesátiny dva roky.
Jet na turnaj bylo svátkem, na který se nezapomínalo. Takový vítězný turnaj v Liberci mezi vánočními svátky a Silvestrem, to byla paráda. Nic nového pod sluncem. Některé i ujely ze soustředění za přispění rodičů a po letech na to měly odlišný názor. Proč jsi mi tenkrát nedal pár …, mohla jsem to mít v životě jednodušší. Ty, které si vybraly své životní partnery na kurtech to neměly taky tak jednoduché, protože si musely naplánovat všechno podle rozpisu tréninků i utkání. Žádné pokažené podání nevrátíš a smeč do sítě je bodem. Volejbal je hra chyb. Kdo jich udělá více, prohrává…
Jestli se některá tehdejší hráčka v těchto minipříbězích poznala, ať mi odpustí, ale tak to bylo. Na druhou stranu je ale víc než šlechtí, že si svoji partu udržely a zaručeně ještě udrží hodně dlouho. Žádná parta se nevytvoří za týden a pak se zaručeně nerozpadne po jednom nevydařeném setu nebo utkání. Jak pak běžel čas, na hřišti se měnily hráčky a party. Některé vše vymazaly ze své paměti a žijí si svůj život. Do původní party se tu a tam přidaly další dívky a dnes již ženy-matky, které potřebovaly jen chvilku nasát tu neopakovatelnou sílu volejbalové party. Zachytily se a již se nepustí.
Současná generace je pod větším dohledem digitálních fotoaparátů a z každého utkání se zachytí třeba 150 fotek, které prozrazují různé stavy mysli i duše. Již tenkrát před lety se žádná nechtěla nechat vyfotit a pak se následně rozčilovala, že nebyla na fotkách. Vůbec přitom nevadilo, že měla pod okem monokl od zásahu kamarádky nebo plátěnky měly žraloka zavázaného náplastí. Jó, to byly časy… Nebojte se, ony jsou nyní taky. Jen se některé dívky snaží žít rychleji, přináší to doba. Když to ale vezmeme kolem a kolem, nic nového pod sluncem. Dědečkové mají taky narozeniny několikrát do roka, babičky svátek, občas má narozeniny brácha, osmnáctiny již slavil třikrát... Sestřenice se taky vdávala již třikrát a nyní ji už asi nikdo nechce. Za časů legend však nebyly Hypernovy, Olympie, Tesca a podobná lákadla, kam někdy směřují utrácení náruživé maminky a dcery je musí doprovázet.
Jenže v každé volejbalové generaci přijde okamžik, kdy několikadenní volno je najednou strašně dlouhé a hráčky si říkají, co já budu dělat. Takový trénink, jaký byl minulý čtvrtek, musel každou přítomnou dívku bavit dokonale, bavilo se i několik přihlížejících házenkářských dorostenců. Již dlouho jsem neslyšel, že by dívky na konci tréninku začaly brblat, že je již konec a jde se domů. Trénink byl dokonale náročný, odtrénovaný s nasazením, s úsměvem a prokrvenými tvářemi. Docela jsem litoval, že nebyl natočen na video a občas pouštěn mladším kamarádkám. Snad k tomu také jednou dospějí…
Malinko se teď vrátím k rozhodujícím utkáním posledního dvojkola juniorek, které rozhodlo o volejbalovém stříbru z krajského přeboru. Ze zkušenosti vím, že přemlouvat dívky k výkonu: „A dnes to bude podle učebnice volejbalu“, není nikdy uskutečnitelné. Někdy stačí nějaký malý podnět a je to hrůza. Můžeš prosit, hrozit, dělat třeba kašpárka. NE a NE. Na tohle žádný trenér nepřišel a ještě asi dlouho nepřijde. Někdy to jde samo a nikdo také neví proč. Vstávaly snad levou nohou z postele, či pravou? Nikdo neví…
Při tom posledním utkání zvítězila asi také trochu dívčí vůle, jenže v jakém baťohu se nosí, nevím. Malinká parta jičínských fanoušků dělala také velké plus a patří jim velký dík! Když jsme ráno odjížděly k utkání přišla Ťapina s tak dobrou náladou, že jsem byl skoro šokován. Tohle nemůžeme dneska prohrát… Již jednou jsem viděl porazit soupeřky silou vůle, to když se vdávala Jana B. a družstvo chtělo Janu vidět v bílém. Všechno se stihlo a soupeřky odjely s takovým nášupem, že sotva dýchaly! To byl ale čas, kdy dívky již přecházely do časů opravdové dospělosti a svět se začal točit podle pravidel, že mají geniální děti, neschopné manžely a skvělé milence… 
Tak snad zase někdy před nějakým volnem budeme o něčem povídat dál... On má také šéfredaktor našich stránek dlouhou chvíli, tak aby měl co dělat ;-)
- jirka -
PS:
Staré plátěnky leží někde dávno na skládce a podobně to asi dopadlo se starými fotkami stále mladých "legend". Pokoušel jsem se najít někde po zásuvkách stolů nějakou fotku ligových dorostenek z roku 1988/1989, které vyhrály KP starších dorostenek 1987/1988 a postoupily do ligy. Nic, nic, nic. Našel jsem pouze malinkou fotku na výstřižku z novin, ale ta se nedá naskenovat. Nezdařilo se mi je ani získat u několika oslovených legend, které jen pokrčily rameny a odpověď byla: "Nejsou".
Kdo se občas z dalších bývalých legend dorostenecké ligy ročníku soutěže 1988/1989 dostane na naše volejbalové stránky a najde nějakou tu společnou fotku, rádi bychom si ji půjčili a naskenovaly pro zařazení do našeho volejbalového archivu k uveřejnění na našich volejbalových stránkách.
Soutěžní ročník ligy 1989/1990 je již trochu zdokumentován co se týče vzpomínek i fotek, kdy do kategorie starších dorostenek přestoupily mladší dorostenky a pokračovaly v této soutěži. Tenkrát byla fotografická technika ještě v skoro v dávnověku a foťák byl spíše trochu luxusem. Však díky i za těch pár zažloutlých fotek a přeci to nebylo tak dávno, když většina těchto se svému volejbalu ještě občas věnuje.