Článek z webu Zdeňka Haníka
Dej mi víc své lásky
Italsky krásná čtyřicátnice se usmála a konejšivým hlasem řekla: „Vaše pravá ruka je těžká,“ a moje pravá ruka byla těžká. Totéž nařídila i ruce levé, nohám, tělu, hlavě, prostě mně celému, a tak jsem byl těžký. Potom mě udělala horkým a další postup už si příliš nepamatuji. Byl jsem nádherně uvolněný, když začala zpracovávat mé podvědomí a ukládat do něj slova, myšlenky, klid, spoustu lásky a bůhvíco všechno ještě... Líbilo se mi to. Takových seancí jsem absolvoval hned deset a postupně se ze mě stával nový člověk. Břímě nervozity, neovladatelného vzteku, bezmoci a snad i nenávisti se tenčilo, až bylo úplně pryč. Zase jsem mohl hrát! Dvouměsíční zákaz už byl také minulostí a já si uvědomil, že na dnešní zápas se těším jako snad ještě nikdy. Soupeře máme těžkého, ale já nepochyboval, že všechno dobře dopadne. Cítil jsem se báječně. Jenže trenér už mi nevěřil a nechal mě na lavičce. Byl to on kdo po posledním utkání řval: „Najdi si nějakýho doktora, když seš magor!“ Samotného mě překvapilo, že mu to ani nemám za zlé, ba dokonce jsem to považoval za moudré. Ano, mám svého trenéra rád, uvědomil jsem si. S úsměvem na rtech jsem pozoroval špatně se vyvíjející zápas a bylo mi dobře. Všechny jsem miloval, spoluhráče, soupeře a vlastně i diváky, kteří zběsile fandili proti nám. Suverénně jsme prohráli první dva sety a ve třetím už svítilo na ukazateli jedenáct tři v náš neprospěch, byl jsem opravdu šťastný. „Svlíkni se,“ houkl z ničeho nic trenér a já se bleskurychle zvedl a přistoupil k čáře.
Mezi diváky jsem zahlédl i italsky krásnou čtyřicátnici. „Miluji tě,“ špitl jsem procítěně na soupeřova nejlepšího smečaře a šel si stoupnou na příjem. Podávající volejbalový mazák se očividně těšil, jak si mě svým umístěným servisem vychutná. Na okamžik mi někde v útrobách zaharašil strach, ale ihned přišlo na pomoc podvědomí. „Chceš-li přijímat, musíš umět rozdávat,“ řeklo, a tak jsem obrátil dlaně vzhůru a s všeobjímajícím úsměvem naznačil podávajícímu, že i já pro něj snad cosi mám. „Nemusíš se bát, jsme přátelé,“ volalo mé srdce. Mazák znejistěl. Ozval se hvizd a on dal rouru tři metry za hřiště a navíc ještě metr vedle. Chudák, ještě stále na mě vyjeveně zíral.
Krásnou čtyřicátnici mi doporučil malý hubený mužík, který za mnou po tom nešťastném incidentu přišel. „Je to vzácná žena, má tři doktoráty,“ sděloval mi zaníceně, „a psychologii má v malíčku!“ dodal teď už téměř rozkazovačně. Nebylo proč odporovat, bylo mi těžko a pomoc jsem potřeboval. Vzal jsem nabízený letáček a vydal se za svou novou psycholožkou. Ale zpět k volejbalu. „Bratře...,“ neovládl jsem se, procházeje podél sítě. „Polib mi,“ sykl soupeřův nahrávač, ale to se při hře nehodilo, a tak jsem jen lehce dodal, „později...“ Nahrávačovi zatikalo spodní víčko, jinak se tvářil vcelku vyrovnaně. Ještě jsem na něj spiklenecky mrkl a šel podávat. Míč se mi podařilo udeřit z velké výšky a nechtěně i mírně ze strany, takže letěl nejen prudce, ale zároveň se překvapivě stočil doleva. Nahrávače, který právě vyrážel na své místo pod sítí, trefil do ramene a odrazil se daleko do hlediště. Bylo mi ho líto a trochu jsem se styděl, proto jsem k němu nenápadně vyslal omluvné gesto. Zatímco kolegové nešťastníka plácali do dlaně, jakože se nic neděje, začalo mu škubat i v koutku úst. Abych to odčinil poslal jsem na druhou stranu lehké, nezáludné podání. Libero ho bez problému přihrál, ovšem zneklidněný nahrávač špatně odhadl situaci a míč mu zapleskal mezi prsty jako rybí ocas, po čemž následovalo rezolutní písknutí. „To je vůl,“ prohlásil trenér soupeře a dostal žlutou. Když si vystřídaný nahrávač třesoucíma rukama oblékal teplákovou soupravu bylo mi bídně. Bezmyšlenkovitě (a bez zlých úmyslů) jsem uvedl míč do hry, mazák zařval „aut!“ a míč klidně a jistě dosedl na zadní lajnu. Raději bych se neviděl. „Sorry, sorry,“ šeptal jsem a bezmocně zvedal ruce.Trenér soupeře si vzal tajm. Vzpomněl jsem si na svůj osudný zkrat. Tehdy nás jeden hráč soupeře soustavně provokoval. Bylo to hnusné. Svatě se usmíval, dojatě slzel, dělal podivná gesta, tvrdil, že nás miluje, pořád se jen omlouval a vůbec dělal podivné věci. Dohánělo nás to k nepříčetnosti. Až to ve mě najednou bouchlo a chytil jsem ho pod krkem... Strašlivá vzpomínka, do očí se mi vehnaly slzy. Náš trenér by rád něco řekl, ale protože ničemu nerozuměl, tak jen mlčel a kousal si nehty. „Tak kluci...,“ utrousil nepřítomně, a tím nás poslal zpátky na hřiště.
V následujících minutách byli postupně vystřídáni všichni hráči soupeře, ale nic naplat, třetí set už nezachránili. Dával jsem svým chováním všemožně najevo, jak hluboce toho lituji, ale nedalo se nic dělat. Ve čtvrtém setu ovšem jeden z rozhodčích stranil domácím tak bezostyšně, až mě ta nespravedlnost trochu zamrzela. Z mého nitra však opět promluvila italsky krásná paní: „Když vás někdo rozčílí, namalujte mu v duchu červený nos, nasaďte uši Mikymauze a představte si, jak mu narostly kachní nohy... Uvidíte, že ho hned budete mít rád.“ A skutečně, bylo to velmi milé. Druhý rozhodčí poskakoval vedle hřiště na kachních nohách a byl až dojemně snaživý. Písklavým hlasem žaloval hlavnímu a já se opět cítil šťastný. „Zase nemá pravdu,“ smál jsem se, až mi tekly slzy. Byl jsem své psycholožce nesmírně zavázán. Jestlipak je tady také ten malý hubený mužíček, který mě za ní poslal, prolétlo mi hlavou. I jemu jsem byl vděčný. Čtvrtý set jsme lehce vyhráli a moje povznesená nálada se přenesla na celé mužstvo. Hra soupeře se rozpadla, břímě nervozity, vzteku, bezmoci a snad i nenávisti bylo k neunesení... Ó, jak rád bych jim pomohl... Jejich nejlepší hráč, zázračný smečař, za poslední set udělal jen dva míče. Nevýslovně mě to mrzelo. Do rozhodujícího setu přišel nahrbený, zaťatý a brunátný. Věděl jsem, že ho musím zachránit, protože jestli se neuvolní, dopadne jako já minule. Pohlédl jsem mu do očí, usmál se a řekl konejšivým hlasem: „Tvoje pravá ruka je těžká...“ A skutečně, byla velmi těžká. Dopadla na můj solar vahou několika centů a já padl na zem a skučel bolestí. „Přestaň simulovat hajzle!“ třásl se mnou rozzuřený nahrávač, zatímco mazák mi stál na ruce, nepříčetně se chechtal a diváci šíleli blahem. „Najděte si nějakýho doktora, když ste magoři!“ řval trenér soupeře na nás na všechny, zatímco náš trenér mlčel a kousal si nehty. Kachní nohy mlaskavě plácaly do palubovky „Faul, faul!“ pištěl Mikymauz nadšeně, protože nic takového ještě nezažil. „Miluji vás, ó, jak já vás miluji...“ chroptěl jsem z posledních sil, „jen klid, klid, hlavně klid,“ utěšoval se při tom hlavní rozhodčí. Omdlel jsem. Zápas jsme nakonec vyhráli kontumačně, viníci vyfasovali tresty a já pomalu, pomalu střízlivěl.
Ale ještě jedna věc se tehdy stala. Když nešťastní provinilci opouštěli po zápase halu, přistoupil k nim malý hubený mužík, něco jim zaníceně vykládal a pak každému z nich předal jakýsi letáček. V nedaleko zaparkované limuzíně zatím seděla italsky krásná čtyřicátnice a čekala.
V Praze 24.9.2008 Michal Němec
- článek převzat z webu Volejbalové akademie Zdeňka Haníka (www.hanikvolleyball.cz) -