TJ Jičín - oddíl volejbalu

   Blíží se konec roku 2006 a je to již několikátá sezóna, kdy jsme se v naší partě snažili lépe či hůře vychovat mladé volejbalistky. Některé to bavilo týden, některé měsíc či rok, až si řekly, že už toho umějí dost, aby dokázaly excelovat v létě na pláži – a odešly. Žádná škoda, alespoň v mnoha případech.
   Kde jsou ty časy, kdy maminka přivedla Péťu V.: ,,Ona je ještě dost mladá, jen nám trochu přerostla.“ Ze začátku to vypadalo, že má jednu ruku o 10 cm delší a pinkala tak záhadně… až se to naučila “skoro k dokonalosti“.
   Píďa ta trenérům hlavou občas zavadila o koleno, ale každý věřil, že alespoň kousek povyroste a šikovná bude po mamince. Nezklamala, mládí na minivolejbal má stále a již se do toho plete i juniorkám. A že má nabroušíno.
   ,,Co je malý, to je hezký“, třeba výplata (tak tady to asi moc neplatí). Berča už začíná asi bručet, ale ono to v jejím případě  je trochu jinak. Trenérům už stačí jen se podívat a je jim jasno. Někdy bývá i zataženo. Kdyby někdo dělal statistiku o tom, kolik lze vypustit slov z jedné dívčí pusinky, tak by asi zavařil počítadla. Jen jednou se mi podařilo zastavit příval  jejích slov. To když jsem při snídani na soustředění naťukl o její hlavu vajíčko, podotýkám, že vařené. I Krakonoš nad Beneckem musel slyšet to ticho. Trvalo celých 7,5 vteřiny. Možná o jednu méně. Jenže ono to mělo i jiný dopad. Tahle dívka si konečně  uvědomila, že volejbal se dá hrát taky hlavou, a tak přeroste i vyšší soupeřky.
   Byly časy, že se nám i v začátcích trénování dívky "přátelsky" boulovaly - řečeno slušně. Nyní z nich jsou krásné mladé dámy, na které je spolehnutí, protože jsou kamarádky s velkým srdcem. To se cení.
   Když tak někdy stojím a dívám se na druhou stranu tělocvičny, děje se tam vždycky něco jiného.Vlaďka si tam udržuje pořádek a relativní klid. Když ji musí někdy v nepřítomnosti zastoupit Petr, tak ty věkem nejmenší mají každou minutu asi 10 otázek. Časem Petr pomalu začíná koulit oči a ,,dračice“ tedy jedou. Jak to asi bude vypadat za těch pár let, co je čeká, než dorostou stávající kadetky. Nezbývá, než si počkat a věnovat se stále začátkům volejbalové abecedy. Však ono to přijde.
   To jsem se jen tak malinko ohlédnul vzad i podíval vpřed. Rok 2006 byl asi trochu jiný i trochu stejný než ty minulé. Dalo se skoro celou letní sezonu trénovat venku na hřišti, krásný podzim prodloužil volejbalové léto skoro až k listopadu. Úspěšné zájezdy do Polska v 30 stupňových mrazech, na  Zmrzliňák  do Čestic s krásnou bouřkou, ještě lepší tam  byla grilovaná kuřata (viz fotodokumentace oddílu), upršený zájezd do Holandska s vodou v nohavicích až za krk, ale vždy s dobrou partou a náladou. Soustředění na Benecku se zasmušilou oblohou, kdy se pěkné chvilky pro trénování střídaly s mraky až na zem. Nevadilo to a hrálo se až do tmy. Nevím, koho napadlo vytisknout na tréninková trička vosu... Také nevím, jestli to byla jejich zášť, ale  klofly kde koho. Trenéry nevyjímaje. Šel jsem si dát cibuli na kousanec a již se vracela Lenka. Kamarádka. Nechtěla nás v tom nechat a lákala na sebe vosáka. Ňaf. A už ho měla. Krásné večery do večerky  s promítáním záznamů z různých utkání a turnajů. Největší úspěch mělo asi promítání záznamů z prvních tréninkových hodin současných kadetek. To bylo něco. Jé, HA-HA. Po večerce bylo už předem jasné, komu dá Petr nějakou tu desítku kliků, a to byl ještě gentleman. Fyzička se nabírala lehce.
   Samostatnou kapitolou je pletení copánku na hlavách kamarádek. Kamila se tak zdokonalila, že pro ní není problém jich naplést kolem Benecka třikrát kolem dokola. Když k tomu navíc připočítám Lucku D. a její žačky při pletení korálkových náramků... To bylo něco.
   Začátkem podzimu šla hra po schodech rychle dolů a dole to vypadalo na pěkný pád na ústa. A hele ! Pozvolna se forma vracela a vyvrcholila těsně před závěrem podzimní části soutěží.
   Koho pochválit a koho ne. To by bylo nespravedlivé. Možná je lepší dělat tenhle sport v takových domácích podmínkách s malinkými úspěchy. Kdo se chce podívat, jaké byly letos, tak ať se podívá  po stránkách oddílu volejbalu. Najde je tam. Kdo věřil, že třeba Danda bude dělat kroky, a ne  krůčky. Kdo věřil, že Nenča dá partě sílu i ve chvíli, kdy sama je pěkně zboulovaná od zákroků, které možná nejsou úplně  stylové. Jáňa  prochází družstvy takovou rychlostí, že občas zapomene obrátit koleno tam, kam by v tu chvíli slušelo. AU! Všechno chce svůj  čas a nemáme potřebu hledat slovník nespisovných nadávek. To bohdá nebude.
   Možná někdy jindy rozebereme třeba další družstva,  která možná ještě hledají cestičku ke svým výšinám a trénink je zajímá jen z hlediska diváků na balkoně. Kdo má takovou diváckou kulisu? Na druhé straně je nutno říci, že ti diváci jsou asi správní kluci a vždy slušně pozdraví naše šediny a vysoká čela. Kdo neumí v partě a na hřišti zdravit, tak se sám připravuje o účast na tom nejhezčím, co taková parta dává. Svoji vnitřní sílu, která vydrží  na dlouhá léta.
  

- Jirka -