Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak se rodí andílci (je to hrůza, ale krásná) - díl druhý

21. 4. 2007

   

 
Čím dál víc jsem přesvědčen, že andílci jsou jen přemalovaní čerti...
 
díl druhý
    

 

Vztahy trenér - andílci a nervy
 
   Samotné vztahy se vyvíjejí pomalu a někdy dosti kostrbatě. Hned na prvním tréninku musí trenér čekat různá překvapení. Povíme si ale nejdřív něco obecného ze zkušeností. S dosti tatínky jsem si tykal a stále tykám. Nebyl proto žádný problém odpovědět na některé jejich otázky: „Jak to můžete vydržet, ty puberťačky jsou hrozné. Doma se to nedá vydržet.“ Tak na tohle se odpovědět  nedá. Ale několik případů ze života.
   Jsou trenéři, kteří řvou za každých okolností – vydrží možná dlouho, ale tohle nás nebaví. Znal jsem jednoho trenéra, který po prohraném utkání v Jičíně prohlásil: „Proč já vlastně nechodím  na ryby. Jak to  děláte, hezký holky a ještě umějí hrát volejbal.“ Víckrát jsem ho bohužel neviděl.
   Jsou trenéři, kteří mlčí, mlčí, neřeknou nic... Jsou trenéři, kteří toho řeknou moc, ale vlastně neřeknou nic, protože rozvádět teorie správného odbití míče při utkání není k ničemu. Nikdo  neposlouchá a myslí si … Dívčí volejbal nemá logiku, to je pravda stokrát ověřená, když ne, tak ne. Můžeš prosit, slibovat, hrozit… nic, nic, nic… Někdy nemusíš povědět a jen správně zaťukat na dívčí srdíčko, stačí jen maličko… a všechno jde podle učebnic. Trenérské nervy nejdou natáhnout, ale povolí jen v takovém případě, jako ve finále KP kadetek ročníku 06/07. Možná i s nějakou slzičkou někde v koutku oka...

   Trenérské nervy se trénují dlouho a usilovně, již od prvních tréninků. Andílci nebyli zase tak malí a bylo nutno malinko uspíšit jejich výkonnostní posun, tím i zrychlit tréninkové fáze pevnosti nervů. Lepší bude se hned věnovat andílkům a tam to půjde lépe objasnit.
   První tréninky. Setkání s míčem je velmi důležitým okamžikem. Některé dívky ho berou do ruky nedůvěřivě, některé ho berou rázně do rukou, jako hlavu mladšího bráchy a jdou razantně za první ránou proti zdi. „Ach ta potvora.“  Hned se odrazil a našel si cestu prostorem přesně zpět do dívky. „AU!!!!“ „Zkusíme to proti podlaze.“ „AU!“ Ani tudy cesta nevede… Jestli se některá dívka v tomto poznala, je to náhoda? NE! Pravda!!
 

 

Péťa (Ťapina)

ObrazekZakládající členka spolku Andílků. Dá se snad již říci, že je jeho čestným aktivním členem. Hned od začátku přesvědčovala, že její síla je opravdu v síle úderu. Trenéři si museli dávat hodně dobrý pozor, protože dokazovala, že jde za ránou. Teprve později poznala, že jde o to, kam míč spadne a hráčka s pohyblivým zápěstím, které vymetá přesně tu plochu 81 m2, je nepříjemná a záludná pro stranu soupeřek. Nebudeme zkoumat, na čem má zásluhu její táta, ale jako pravý super amatér volejbalista jí dal ten dar, že hlavní je se zúčastnit, ať nás bijou, jak nás bijou.

 
Co má nejraději?

Když může pomoci skoro komukoliv v jeho životní situaci. Když prodávala ptáčky Emily v charitatívní akci, snad ani nebyl nikdo, kdo by ji odmítl. Stejně ráda má, když ji na hřišti ze za lajny podrží ten, komu věří. 

 
Co nemá ráda?

Když musí o prázdninách dělat u táty pomocného kuchtíka (podrž, udělej, umyj, nakrájej cibuli) v rekreačním zařízení. Jenže ono to musí být, takový je život. Nenaříká si, protože je správná holka.

   

 

 Léňa

ObrazekZakládající členka spolku Andílků. Zaručeně byla asi na nejvíce trénincích a měla nejdříve obouchaná kolena. A že ty modřiny byly opravdu modré. Její  permanentně vyražený pravý palec spotřeboval tolik tejpovací pásky, že by se to v délce dalo přirovnat nachozeným kilometrům na rande za týden. „Ale pozor!“ Když se hledá dívka, která je nejdůvěryhodnější? „Je to Léňa.“ Vždy rozdělí spravedlivě, co je k rozdělení. Dort, čokoládu, bonbóny …
Její začátky byly také o tom, trefit ten kulatý nesmysl. Kolikrát s ním pak trochu vztekle práskla o podlahu? Odpověď zní, že mockrát. Vždy patří mezi ty takzvané hopany. Má přirozený talent ve výskoku a ještě se nikomu ji nepodařilo přesvědčit o tom, že na tom má vytvořit základ svého sportovního umění. Další se už pak přidá samo. Bojovnost ducha i těla má. Přesvědčila o tom již v začátku své sportovní kariéry, kdy se utvářel její bojovný duch v soubojích s kamarádkou, přímo na hřišti při tréninku. Trenér je přinutil podat si ruce. S velkým odporem, ale přeci. To byl okamžik, na který se vzpomíná celý život... Nyní je již rozumnější a neublížila by ani mouše. Na soustředění, na horách, byl zaznamenán snad největší výskyt vos na jeden km2. Než jsme došli na kurt, snad každý byl obdařen jedním žihadlem. „AU!“ Už ho mám a vracím se zpět, abych postižené místo namazal překrojenou cibulí. Hned vzápětí se vrací i Léňa, ta dobrá duše snad naháněla vosáka, aby ji také kousnul.

 
Co má nejraději?

Dojímavé příběhy, ty si dokáže vychutnat i s vlhkem v koutku duše i oka.

 
Co nesnáší?

Fotografy. A zrovna ona má ten dar být na všech foto sama sebou.

 

 

...  pokračování příště (o kom to asi bude?)...

  

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Je to super!!!!!!!!!!!!!!!!

(Petra, 21. 4. 2007 15:55)

Jirko je to super, fakt se Ti to povedlo:)

RE: já to tušil

(Petr, 21. 4. 2007 6:36)

Díky za pochvalu! Telepatie asi funguje... Ale udělal jsi mi čáru přes rozpočet... :-) Když jsem článek večer dával chvíli před půlnocí na stránky, tak už jsem ho dal s dnešním datumem (21.4.) a Ty mi tam přidáš komentář, který je ještě včera (20.4.)!! To mám z toho, že už se mi nechtělo čekat a chtělo se mi spát... :-)))) Příště vydržím... ;-)

já to tušil

(jirka, 20. 4. 2007 23:58)

Celý večer jsem měl tušení,že se dnes do půlnoci objeví druhý díl,díky za spolupráci,dovedeš vybrat foto , které představují andílky z té jejich opravdu správné a hezčí strany,dobrá grafická úroveń