Jak se rodí legendy
Dlouho a těžce...
Co bylo dříve? Legendy nebo pověsti? Když psal pan Jirásek Staré pověsti české, nejdřív byla nějaká postava z dějin, o které šly nějaké báchorky, pověsti a teprve potom se stala legendou a znovu přešla do pohádek a pověstí. Její udatné činy byly větší a méně pravděpodobné. Horymír skočil se Šemíkem z Vyšehradu a uháněl k Neumětelům, nyní by pro něj nejela ani záchranka.
Volejbal slavil v roce 2006 osmdesátpět let od prvních nesmělých krůčků této hry na našem území a jen těžko se najde někdo, kdo by alespoň trochu obsáhl tyto dějiny. Kdo si pamatuje 10, 20, 30 a víc let? Kdo si pamatuje jména bez toho, aby na někoho nezapomněl? Nikdo! Tím, jak odejdeš ze hřiště, nemáš šanci na to, aby si tě za několik let někdo pomatoval. Je to tvoje škoda? Kdo ví?
Píše se rok 2007 a podíváme se zpět do let, kdy se narodily miminka, která během času vyrostla v dívky, ženy, matky a dá se říci, že jsou již v současné době legendy jičínského volejbalu, většina se této hře již věnuje čtvrt století. No, jak to bylo tenkrát, když tato miminka čůrala pro štěstí tatínků do plínek...? Byla to slavná doba, kdy se v Jičíně hrála druhá liga žen a co jméno, to byl pojem, pojem výborné hráčky, kamarádky a základ tehdejší party. S úctou lze vzpomínat na hru Zdeny Beltramové, Věry Čapkové, Helenky Kuželkové, Věry Řezbové, Evy Paříkové, Věry Paříkové, Jany Krajčovičové, Evy Munzarové… Jo, to byla parta. Většina z nich i později dlouhá léta objížděla turnaje veteránek a byly dlouho postrachem soupeřek na těchto turnajích. Kdybych se nepodíval do výtažku z paměti historie tohoto sportu v Jičíně, těžko bych si na některá jména vzpomněl a dokonce si snad vzpomněl na jejich dívčí jména, která byla na tehdejší soupisce. Dokázaly se skvěle bavit a spojoval je jejich milovaný sport. Zůstalo pár fotografií po zásuvkách ve skříních, zážitky skoro zapomenuty jsou, získané diplomy a poháry vzal čas.
Tak a v těch ,,dávných časech“, zase to již připomíná pověsti a báchorky, se narodily dnešní legendy. Jejich sportovní čas se začal psát o patnáct let později a doufám, že ještě vydrží, protože již vydržel 20 let. Slušné na to, aby se o nich mohlo říkat legendy. Již se na to cítí vzhledem k tomu, že je víc než občas něco bolí a šponuje. Chirurgie jim také není zrovna neznámá část nemocnice a sádrovny znají místní i přespolní. Pojďme ale začít o dost let zpátky, kdy se tahle parta tvořila spojením dvou družstev, začínající a pak následně končící v dorostenecké lize. Nikdo si moc nepamatuje stovky, možná tisíce tréninků, ale skoro každá si pamatuje to, co stmelovalo partu a konalo nezapomenutelné. Pojďme si nyní po letech vzpomenout na některé okamžiky. Možná si vzpomenu pro každou „legendu“ na jeden, jenže se to bude všechno prolínat i do ostatních…….
„Reni“ … "Dneska půjdeme místo tréninku běhat do Lip". Asfaltovaná cestička se začínala klonit do kopečka a ve skupince dívek to začalo lehce šumět. „Chtěly bychom jít dnes do kina, ale když poběžíme až do Libosadu, tak to nestihneme“. Nejhorší je pro trenéra, když se nechá ukecat. Přes silnici si to dívky namířily přímo k železniční trati. Cesta tam přesně končila a na druhé straně kolejí byla akorát po kolena vzrostlá řepka. Tři sta metrů k rybníku Šibeňák po hrázi k lesu a lesem na místo, kde bývala kdysi rasovna. Na konci lesa čekáme na opozdilce, Reni nikde. Vydáváme se po našich stopách zpátky a je to tady. Reni sedí na zemi a její obličej nedává zrovinka naději na něco pozitivního. U nedaleké bytovky stojí několik aut a právě jedno ještě dojíždí. Známý obličej nám vychází vstříc a již se snažíme zraněnou dívku donést k autu a hurá do nemocnice. Žádná sláva to nebyla a po hodině čekání se otvírají jako závěrečné dějství dveře od sádrovny. Nikdy jsem nesliboval žádné dívce, ani ženě, že ji budu nosit na rukou. Reni nás k tomu dohnala a již ji neseme po schodech domů. Zvonek. Crrrrrrr. Otvírají se dveře a maminka Reni nás vítá již obehranou písničkou. „Už jste tady zase“ - konec citátu. Řečeno vše a je jasné, že to nebylo poprvé, a bohužel ani naposledy. Nikdy si však nenaříkala na volejbal a vždy pokorně čekala, až se zase dostane na hřiště a do party.
„Jana“ … živel party a dokáže pro ni věnovat tolik času, kolik je potřeba, hlavně ve chvíli, kdy je potřeba organizovat její setkání. Vrátíme se na poslední soustředění na Semčickou plovárnu. Místo, které bylo vybráno pro postavení stanů bylo ještě den před příjezdem zarostlé všemožným plevelem. Trenéři předem postavili stany a v pohodě čekali, až přijedou první obyvatelky. Stany si však jako obydlí přivlastnili škvoři. Nalezli pěkně za igelitový kryt zipu a bylo jich tam snad napáskováno několik set v každém stanu. Při zjištění této skutečnosti nutno dodat, že nitro všech dívek řvalo samo a vypadalo to, že odjedou posledním autobusem domů. Neodjely… Setkání s matkou přírodou to nebylo poslední, protože jedno odpoledne byla naplánována procházka po okolí plovárny. Do bazénu se zrovna moc nechtělo, na červenec byla zima jak někdy v dubnu. Hned několik set metrů silnice odbočovala vlevo a vpravo byl starý úvoz, který byl lemován stromy. Hned barva na stromech nám prozradila, že jde o třešně. A jaké. Velké křupky samá šťáva, no něco! Nikomu nebylo podezřelé, že tam tak dlouho vydržely a nikdo si je nepřivlastnil. „Ty sou!“ …Po chvíli, kdy jich desítky naplnily každý žaludek, se někdo podíval, jak vlastně vypadají uvnitř. 98 procent jich bylo obýváno malými červíky. „Ty seš pitomá, proč se tam díváš?“ Některé odvážnější dívky pokračovaly dál a pochutnaly si. Při zpáteční cestě se několik červíků pokoušelo dostat nejkratší cestou ven, na vypracovaných břišních svalech se jen na chvíli ukazovaly poskakující kopečky, ale žaludeční šťávy brzy zvítězily. V těch dobách měla Jana přezdívku BOB.
„Jana“ … říkala si tenkrát Bobek a byla s Bobem již dávno kamarádka a zůstala jí až do dnešních dnů. Vydrží to ještě dlouho. To není otázka, ale odpověď. Vždy ji je slyšet i přes zavřené dveře. Bývala vždy hvězdou všech doplňovacích soutěží jednotlivých tréninků. Vždy na doraz, ať to stojí, co to stojí. Do dnešních dnů ráda jezdí na všemožná letní soustředění a vždy jako legenda pomůže těm mladším kamarádkám. Vždy byla u všeho mezi prvními. Tréninkový den v zašlých dobách soustředění začínal rozcvičkou. Rozcvička však začíná již ve chvíli, kdy jak hrom z nebe se ozve hlas trenéra: „budíček“. To se nemělo stát. Probudit dívčí organizmus může maximálně zvolání: "Snídaně!" To, co se stane do této doby, je uděláno v polospánku a nikdo si na to skoro nevzpomene. Stan se otevřel jen do malinké špehýrky a někdo vystrčil prstíček. Jezinka by to neudělala elegantněji. „Brr - tam je zima“. Doma se každá dívka může hned podívat do zrcadla a dát jasnou otázku – "Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?“ Tady nic, jen z vedlejšího stanu někdo zaklel: „Krucinál, kam jsem si včera dala ty vypraný kalhotky!?“ Jedno oko zalepené, druhé opuchlé od kousnutí komára. Do zrcadla se raději nebudu vůbec dívat. Za půl hodiny po rozcvičce a snídani to bude mnohem lepší. Kdo vydává energii, musí ji i doplňovat. Ale co a za co. Jednou na soustředění někdo dostal nápad, že by bylo možné mimo stanovenou denní dávku dojít k přilepšení hlávkou zelí. Do krámu to bylo kousek a již se to nese. Bob a Bobek se jako správné nositelky tohoto jména pouštějí do hlávky zelí a jednotlivé lupeny mizí v dívčích žaludcích. Co to udělá s trávícím traktem nikdo neřešil. Jsme v přírodě. Konec této vzpomínky………
„Dita“ … nosila krásné tmavé brýle a říkali jsme ji „američanka z Dřevěnice“. Moc ji slušely. Její nejslavnější chvíle nebyly mnohačetné problémy s kolenem, ale její nejslavnější volejbalová chvíle byla na turnaji v Liberci. Jako nováčkové tohoto turnaje za hranicí kraje bylo nejasné, kam se dostaneme se svojí výkonností. Dvoudenní turnaj představoval opravdu náročnou zkoušku. A ejhle! Druhý den se náhle začala ukazovat naše šance na dobré umístění, až se najednou ukázalo, že budeme ve finále. Domácí družstvo z Liberce si jasně myslelo, že o vítězi je rozhodnuto předem a nějaké holky z Jičína nemají nárok. Jak to ale bývá, rozhodovalo se ve třetím setu. Do koncovky se nějak uplácalo na stav 13:13. Co s tím? No. Na síti u soupeřek kralovala hráčka Klára, 190 cm, ruce jako lopaty a půl metru nad sítí. Vždyť již střídala v extralize žen. Dito prostředkem to nepůjde, tam nám to napasuje zpátky na hlavu. Jedině z kůlu. „Zavři oči a bum!!!!!“ Velká snaha Kláry se ale minula účinkem. Dita ji propasírovala balon někde pod rukou a vedeme 14:13. Soupeř se bojí razantního útoku a míč je opět na naší straně. Vyjde to i nyní? Vyšlo a Dita to opřela někde pod blokující rozhlednu o loket. Soupeřky se probudily ze špatného snu až v doznívajícím řevu vítězného družstva Jičína. V obchoďáku Ještěd měli ten den ty nejsladší zmrzlinové poháry …..
„Moni“ … na jednom soustředění nosila ten nekrásnější monokl, který jí vyrobila kamarádka. Nechtěně, ale perfektně. Ještě, že má skvělého bráchu, který ji v tom nenechal a hned si kapku nalomil prst. Měli spolu alespoň společnou cestu do Jičína a mohli se představit v té nádheře doma. I na černobílých fotkách měla Moni fialovo pod okem. Vždycky ji trenéři nutily hrát něco, co se ji moc nelíbilo… Blokařku. Trénovala ráda, ale nejraději měla na soustředění noční hlídky a to hned po večerce. Tréninky bývaly třífázové a hned po večeři se nešlo odpočívat, ale pro změnu si šly dívky zahrát volejbal. To byly vždy nejdramatičtější okamžiky dne. Hrálo se proti trenérům a to bylo něco, pokusit se je porazit. Večer, když už byl klid a všichni se sesedali kolem zapáleného ohně, někdo měl chuť zpívat, ti druzí zase v klidu dřímali a byla pohoda. Jen některé dívky byly ve střehu a čekaly na to, až se vyhlásí večerka. „Tak šup, šup kamarádky, ať jste v pelechu.“ Moni a některé další dívky (byly to ty, o kterých je psáno o trochu výše) si zabraly strategickou polohu nejblíže od cestičky, která končila v provizorní kuchyňce. Tam totiž čekal na noční službu, která stejně končila po půlnoci, tác, na kterém byly vzorně vyrovnané rohlíky, co zbyly u snídaně, namazané máslem a omočené v nastrouhaném tvrdém sýru. Pravda. Od rána již trochu gumové, ale s tou nejlepší chutí pro tréninkem vydrancovaná těla. Kolik jich snědly? Nebudu prozrazovat, mohl bych se splést, ale dietní sestry by z nich radost neměly. Stejně by nepochopily, jak skvěle to chutnalo. Zabalené do deky slastně přivíraly oči a blaho se jim rozlévalo po těle. Ráno vezmou trenéři povlak od polštáře a půjdou pro další várku rohlíků do krámu. Bude se dobře trénovat a těšit se na další noční hlídku.
Zde by se slušelo napsat, že všechny postavy jsou smyšlené a jejich výskyt je málo pravděpodobný… Věříte tomu…? Váš problém. Já si ale myslím, že …..
Tenkrát to byly mladé holky a nyní to jsou mladé a stále krásné legendy...
-jb-