Pohádka či skutečnost...?
Stvořitel
Pozorně se rozhlédl. Vše bylo hotovo a na první pohled se zdálo, že je to dobré. Přesto nebyl spokojen. Hluboko uvnitř cítil, že tomu ještě něco chybí, nějaká maličkost, drobnost, cosi nepatrného, ale nesmírně důležitého. Taková třešnička... Neklidně přecházel, musel na to přijít, jinak by veškerá snaha i celé obrovské a krásné dílo přišly vniveč. Po chvíli se zastavil a soustředěně zavřel oči, jako by chtěl zachytit vzdálenou tichou myšlenku. A najednou to uviděl. Rychle, aby nic nezapomněl, se pustil do práce. Mírně pokrčil nohy, trup lehce předklonil, váhu přenesl na přední části chodidel, paže svěsil volně podél těla. „Ano, z toho se dá vycházet,“ přitakal si spokojeně. Udělal několik krátkých volných kroků a pak se zastavil na široce rozkročených, pokrčených nohou. Váhu při tom opět přenesl na přední část chodidel, pokrčené paže držel přibližně ve výši pasu. Hlavu měl zvednutou a očima pozorně sledoval dění před sebou. Byl ve střehu. Věděl, že zatím nestvořil nic nového, to hlavní teprve musí přijít. Rychle se přesunul na vzdálenost necelých dvou metrů, přičemž předposledním krokem svůj pohyb téměř zastavil, a posledním krokem ještě mírně dobrzdil. Zastavovacím dvojkrokem uvedl své tělo do stabilní, klidné polohy na pokrčených nohách s chodidly vzdálenými od sebe přibližně na šíři boků. „To je ono... to je ono...,“ povzbuzoval se.
V podstatě už věděl, co chce, ale jeho představa ještě neměla zcela ostré kontury. Zatímco probíhal druhý zastavovací krok, natáhl ruce, propnul je v loktech a spojil tím způsobem, že prsty jedné ruky zasunul do dlaně ruky druhé. Zápěstí stlačil dolů, vnitřní stranu předloktí vytočil nahoru, lokty zvednuté co nejdál před tělem tlačil k sobě. V ten okamžik se zastavil. Cítil, že už to téměř má, ale k dokonalosti přece jenom něco scházelo. Zkusil ruce pokrčit v loktech, jenže to nebylo ono. Zúžil svůj postoj, jednu nohu výrazně předkročil jako při telemarku, ihned však pocítil ztrátu stability a rychle zaujal původní postavení. Vypadal bezradně, očima pátral po svém těle i končetinách, ale nic ho nenapadalo. Navíc mu v té nezvyklé poloze začínalo být nepohodlno. Aby si uvolnil ramena, zatlačil jimi dozadu a vzápětí je propnul vpřed. Protože na sebe chtěl lépe vidět, předklonil se a zjistil, že jeho hrudník vypadá jako by byl propadlý. Právě našel, co hledal! Ano takhle to bude, hlavu předklonit a ramena tlačit co nejvíc dopředu. „Hmmm, opravdu zdařilé,“ pochválil se nahlas. Pak svůj postoj překontroloval a pár dalších okamžiků se jen tak kochal. Když toho měl dost, zčerstva se zvedl, lehce vytřepal nohy i ruce a na tváři vykouzlil šťastný úsměv. Pozorným zrakem ještě jednou přehlédl vše, co stvořil, a viděl, že je to dobré. „Ano, teď už je to dobré,“ řekl spokojeně a zmizel. Ale vzápětí se znovu objevil, významně vztyčil ukazováček a mocným hlasem pravil: „... a bude se to jmenovat bagr“. Potom se po něm definitivně slehla země a od té doby ho nikdy nikdo nespatřil.
A přesně tak, milé děti, přišlo na svět odbití spodem obouruč.
V Praze 19.2.2008 Michal Němec
- převzato z webu Volejbalové akademie Zdeňka Haníka (http://www.hanikvolleyball.cz/) -