TJ Jičín - oddíl volejbalu

Třikrát do země tulipánů nejen za volejbalem

   Země tulipánů? To je přeci Holandsko. Mladé jičínské volejbalistky se tam podívaly za poslední tři roky celkem třikrát a vždy vedle volejbalu se dostaly i někam jinam. Tradiční  volejbalový turnaj mládeže ve své pětadvacetileté historii přiláká vždy v druhé polovině května volejbalovou mládež z celé Evropy.
   Malinké městečko Midelbeers  v jižní části Holandska vzdálené několik desítek kilometrů od mořského pobřeží se stane vždy od pátku do neděle hlavním městem volejbalového mládí  Evropy. Šest travnatých fotbalových hřišť se promění… Tři hřiště na ubytovací plochu stanového městečka - od mini stanů až po velké stany pro několik desítek spáčů. Na dalších třech hřištích vyroste pravidelně 55 kurtů. Při první návštěvě bylo první seznámení s hrací  plochou trochu nedůvěřivé. Podkladem trávníku je písčitá půda, a tak voda okamžitě zmizí a stálý větřík hned všechno vysuší.

    Pravidelně se každého ročníku zúčastní 210 až 240 družstev různých kategorií. V tomto počtu bývá tak 30 až 40 z Česka. Turnajů se pravidelně účastní družstva z Belgie, Německa,  Polska, Itálie, Francie, Rumunska, Makedonie, Bosny a Hercegoviny a v historii možná i dalších zemí. Plochy určené ke stanování se rychle zaplní různým vybavením ke kempování. ,,Nejlepší jsou lehké plátěné pergoly pro vytvoření zázemí každé výpravy“. Uletí při prvním přímořském větříčku do blízkého lesa... Nevadí!
   Přijet do cizí země a nikam se nepodívat? To by byl hřích! Každý rok měla výprava vždy malé překvapení v pátečním odpoledním výletě za poznáním. Je nutné dodat hned na začátku, že překvapením bylo vždy počasí. První rok chladno v noci 3 °C, druhý rok vedro kolem 33 °C a tropická noc. Letos déšť, déšť a pak ještě lilo. Nevadí...

   Být kousek od moře a nepodívat se tam? To vadí. První rok jsme se podívali na předměstí Den Haagu do Scheveningenu. Přímořské lázně, které jsou bývalou rybářskou osadou. Dnes jsou typickým přímořským letoviskem s dlouhými písečnými plážemi, dlouhým molem, které hluboko vystupuje z pevniny do moře. Na konci vyhlídkového mola je vyhlídková věž. Na pláži je řada honosných hotelů a restaurací.
   See live Center, kde se můžete projít podmořským světem suchou nohou, a najdete v něm mořské živočichy, včetně rejnoků a žraloků. V jihoamerickém koutku se nedoporučuje hladit piraně. Koušou potvory až na kost, a to rychle. Nesmočit se v moři alespoň palcem u nohy? Mořská voda  je opravdu slaná, ale nic moc. Nevábná pěna se tříští o blízké balvany na konci pláže. Teplota vody lehce nad 10°C. Zprávy SMS z domova říkají, že na českých  horách padá usilovně sníh.

 
   Druhá návštěva Midelbeers. Po předešlé zkušenosti jsou v batohu každého účastníka zájezdu teplé věci. Co kdyby! Ale žádné nebylo. 33°C a zrádný vánek udělaly své. Čela začínají rudnout, krásné stíny brýlí vytvářejí kolem očí klaunská veselá kolečka a ramena  pálí. Kam to bude letos? Výlet do Rotterdamu. Řidiči autobusu jsou  znalí,  zavezou nás přímo do centra města. Procházka kolem plavebních kanálů, které ve svých ramenech ukrývají historické lodě jako plovoucí muzeum. Blížíme se do samotného centra města, kde je vidět stavby domů ve tvaru tužky a krychlí stojících na špičce. Konečně rozchod na pěší zóně. Něco si jdeme koupit, alespoň nějaký suvenýr. Ha, ha, ha. Jak se domluvíme. Holandsky? To bude legrace. Nebyla. Nikdo nerozumí ani slovíčko na obou stranách pultu. Pilné studentky mají zábrany v použití jazyka anglického. Snad je zachrání trenér, který je přeci vycvičen k tomu, že nejlepším slovníkem jsou ruce. Konečně dívky mají zmrzlinu a hranolky. Rychlá prohlídka  Rotterdamu končí, od obrovského námořního přístavu až k centru města.

 
   A kam příště? Letos to byl zábavní park ve městě Efteling. Černé mraky nevěstily nic dobrého již po cestě Německem a občas padal studený déšť. V místě turnaje zatím neprší, ale za poslední týden zde napršelo tolik vody, že i písčitá půda na polích ji nechce brát. Honem postavit stany, co kdyby. Při cestě do zábavního parku začalo pršet a to vydrželo celý den. Škoda. Plno atrakcí na obrovské ploše. To snad ani nejde za jeden den obejít. Malé skupinky se ztratily v parku, kde je slyšet občas rachot projíždějící horské dráhy, obrovské houpačky ve tvaru lodě, asijské pagody ve výšce 50 m nad umělým jezírkem, kde tiše proplouvají lodičky tažené kolem ostrůvku ze dna lanem. Kolem celého areálu supí vláček a tolik by toho bylo ještě k prohlídnutí. Ze skály vytéká vodopád a mísí se s řevem návštěvníků v kině 3D. Nasadit si brýle a pohodlně se usadit na sedačkách. Na plátně se střídá pohoda s dramatem. Tu ti proletí kolem hlavy motýlek, šplouchne voda. ,,Pozor delfín, bacha žralok, v pralese had, zemětřesení, padající stromy, jeden dokonce padá ze stropu přímo mezi návštěvníky, dívky se drží za ruce a všude je slyšet řev, padající strom se zastavil metr nad návštěvníky, zemětřesení vrcholí a lavice se propadají o 10 cm dolů.“ Tak tohle si některé dívky nenechaly ujít třikrát. A nohavice kalhot zatím pomalu těžknou stoupajícím sloupcem vody, která se již dostala všude. To nás přitom ještě čekají dva dny s volejbalem…

   Nebylo by slušné, abychom se trošku neprošli městečkem. Kolik má obyvatel? Do 2 tisíc, víc asi ne. Kolem samá rovina, typická architektura malých útulných domků z neomítnutých cihel, zahrádky bez mrkve a cibule se spoustou okrasné zeleně. Hned vedle náměstíčka dva velké markety, ale jinak všude klid. Ono také je všechno asi na hřištích. Pořadatelé se snaží všechno organizačně zvládnout. Rychlí poslové na kolech odvážejí zápisy o utkání do organizačního centra k velkým tabulím, kde se průběžně dozvíte všechny výsledky utkání. Každé družstvo dostane na hrací den přesné pořadí utkání, kdy hraje, kdy zajišťuje rozhodčího z vlastních řad, jinak to snad ani nejde. Jen občas se pořadatelé snaží vyhlásit některé družstvo. Dá se říci skoro marně. Ten jazyk do uší moc nejde. Stejně se pak všechno odehraje a v dobré se obrátí.
   Dobrá nálada nikdy nechybí a tam, kde se kolem hřiště zpívají bojovné písničky, nikdy nechybí dívky z Jičína. A sportovní výsledky? Na finálovou skupinu to nikdy nebylo, ale v boji o pořadí v konečných skupinách to vždy bylo alespoň na malý pohár.
   Tohle malé zavzpomínání jsem napsal proto, abychom nezapomněli  na chvíle, které pomáhaly poznat jeden druhého v různých životních situacích na cestách Evropou, kdy bylo nutné pomoci kamarádce, trenérovi, no prostě všem účastníkům zájezdů. A nejlépe bylo, když celý zájezd zpíval při zpáteční cestě jednu písničku za druhou. Paráda.

- Jirka -